Přednáška při předávání čestného doktorátu
Vážené dámy, vážení pánové, čest, kterou mi dnes prokazujete, mi dává příležitost k zamyšlení nad tím, k čemu jsem velice citlivý: blízké souvislosti anebo relativně slabé vztahy, které existují mezi kulturami – v tomto případě, mezi kulturami hudebními. To vysvětluje důvod, proč jsem s velkým potěšením přijal vyznamenání, které je předmětem našeho dnešního setkání.
Jsem příslušníkem generace vychované převážně v době druhé světové války, to znamená v době katastrof a uzavření uvnitř hranic, což zapříčinilo, že komunikace mezi kulturami se stala v té době nesmírně obtížnou, téměř nemožnou. Každá země se pod tlakem své situace obrátila do svého nitra: výsledkem bylo, že tato výjimečná situace podmiňovala pohyb a výměny.
Po skončení války má generace, která dosáhla věku dvaceti let, hnána zvědavostí, usilovala především o jedno: vymanit se z tohoto uzavření, otevřít dokořán dveře vědomostem a znalostem, dozvědět se o jiných kulturách co se s nimi stalo. A tak se zrodil ten proslulý Darmstadt, kde se setkalo mnoho různých národností, kde došlo ke konfrontaci tradic a náhledů. To byla ta nejlepší škola k získání trvalé otevřenosti ducha, přání objevovat, hledat a prohlubovat kulturní vztahy.
Vyznamenání, které mi dnes nabízíte, je udělováno právě ve městě spojeném speciálně s jedním jménem a s jednou kulturou. Samozřejmě, jedná se o Brno a o Janáčka – skladatele, kterého jsem objevil dosti pozdě, neboť během mých studií na pařížské Konzervatoři, a navzdory tomu, že mým profesorem byl Olivier Messiaen, člověk širokého duševního obzoru, nebylo ani zmínky o Janáčkovi. Teprve mnohem později a náhodou jsem objevil ve spřátelené knihovně partituru Zápisník zmizelého. Po jejím přečtení jsem si uvědomil, ne-li širokost génia skladatele, v každém případě okamžitě jeho originalitu. Tímto způsobem jsem postupně objevoval další díla, která jsem buď naprogramoval, nebo hrál; posledním bylo „Z mrtvého domu“, realizované s režisérem Patrice Chéreau.
Čím více jsem se zabýval tímto dílem, tím více jsem k němu přilnul, pochopil jsem doslova jeho výjimečnost; určitý druh aerolitu, jehož podivnost i zvláštnost jsou fascinující. Jako všichni skladatelé tohoto formátu, kteří znovuvytvářejí kulturu a zároveň k ní nejsou zcela přizpůsobitelní. A jestliže mají schopnost ovlivnit nasměrování myšlenek a hudební sensibility, zůstávají bez přímých následovníků, neboť jsou zcela výjimeční. Je třeba tuto zvláštnost vyhledávat, abychom k ní dospěli? Je jisté, že ve výzkumu existuje záměrná konstanta podrobená vůli, ale – a tak je tomu i v případě Janáčka – existuje také intuice, spontánnost, která výzkum nasměruje. Viděl jsem skici, ve kterých skladatel zaznamenává hluky přírody nebo modulace konverzace; pokouší se určitým způsobem dát do souladu, alespoň dočasně, dvě mluvy. Dle mého mínění právě v této umíněnosti, se kterou bere v úvahu běžné zdroje, které „zosobňuje“ na nejvyšší úrovni, tkví největší originalita Janáčkova myšlení a vyjadřování.
Janáček je tedy fenomén ryze místní a zároveň je výjimečným představitelem univerzálnosti. Z tohoto hlediska je vzorem, kterému se málokdo vyrovná, kulturních dědictví, neboť kultury se neobávají žádných konfrontací a vzájemných výměn, naopak se tak stávají silnějšími a individuálnějšími právě díky tomuto co nejvíce otevřenému koloběhu myšlenek.
Již jsem vám to řekl: přijímám s velkou radostí čest, kterou mi dnes prokazujete, z celého srdce vám děkuji, ale také vám děkuji za obohacení mého vlastního kulturního dědictví.
Pierre BOULEZ
Vídeň, červen 2009
přeložila Alexandra Noubelová
Laudatio pronesené doc. MgA. Vítem Spilkou
Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážené dámy, vážení pánové, milí hosté.
Je pro mne velkou ctí a potěšením, že mohu na tomto slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU přednést návrh jménem Hudební fakulty k udělení čestného doktorátu jedné z nejvýznamnějších osobností současného hudebního světa, osobnosti, která byla po celý svůj život oddána tvorbě a interpretaci moderního umění, osobnosti, která se mimo jiné výraznou měrou zasloužila o uvádění Janáčkových skladeb na nejprestižnějších světových pódiích, skladateli a dirigentovi Pierru Boulezovi. Pro Janáčkovu akademii múzických umění je velkou poctou, že může udělit doktorát muži, který celý svůj život s neuvěřitelnou pílí a houževnatostí probojovával myšlenky moderního uměleckého uvažování a zároveň dokázal, že soudobé umění může intenzivní mírou oslovovat dnešního člověka a naplňovat tak jeho často nedostatečný duchovní rozměr.
I když se předpokládá, že u formátu takového světově proslulého umělce, jakým Boulez je, jsou životní údaje všeobecně známy, přesto mi dovolte malé shrnutí. Ještě dříve než vstoupil na pařížskou konzervatoř, studoval v Lyonu matematiku, později během studia v Paříži se věnoval nejprve dvanáctitónové technice, kde nejvíce podnětů získal od Reného Leibowitze, zásadní vliv však na něj měl Olivier Messiaen, který jej učil hudební analýze. Mezi jeho spolužáky v Messiaenově třídě patřili např. Karlheinz Stockhausen nebo Iannis Xenakis, kteří později zasáhli významným způsobem do dalšího vývoje hudby 20. století.
V kompozici, podnícen Messiaenovým výzkumem osamostatnění jednotlivých hudebních parametrů, dochází Boulez začátkem padesátých let k aplikaci řadové techniky nejen na tónové výšky, ale i na rytmus, dynamiku a artikulaci. Tím jsou položeny základy tzv. multiserialismu, který se stává v té době novým mezinárodním stylem. Bylo to zejména Boulezovo působení na Mezinárodních prázdninových kurzech pro novou hudbu v Darmstadtu, kde se z vůdčích osobností – což byli Pierre Boulez, Luigi Nono a Karlheinz Stockhausen – zformovala tzv. „Darmstadtská škola“. Boulez vystupoval jako hlavní mluvčí uměleckého směru, který nechtěl být zneužitelný jakoukoliv propagandou. Obrovským úspěchem se stala 4 komorní kantáta Le marteau sans maître (1954), ve které se Boulezovi podařilo spojit nový, seriální hudební jazyk s neobyčejnou senzitivitou a poetickou působivostí.
Od těch dob je Pierre Boulez řazen mezi přední evropské skladatele a jeho dílo se neustále rozrůstá – i když není počtem veliké, jsou to díla zásadního významu a mistrovského zpracování. Ve svých hudebních projevech se Boulez neomezoval pouze na klasické nástroje, ale brzy je začal spojovat s elektronikou a s využitím rozvinutých technologií.
Hudební činnost Pierra Bouleze se však neomezovala pouze na komponování: už ve studentských letech projevil mimořádné dirigentské schopnosti, které se projevily při náhodném záskoku s divadelním souborem Jeana Louise Barraulta. Pod Barraultovou záštitou Boulez založil koncertní řadu Domaine musical, která uváděla soudobou hudbu bez jakékoliv státní podpory.
Jako dirigent se rovněž rázem vyšvihl mezi světovou špičku, což potvrdila jeho angažmá u nejlepších světových orchestrů, jako jsou Clevelandský symfonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Newyorská filharmonie. Po léta je spojen s Chicagským symfonicským orchestrem, v posledních letech spolupracuje obzvláště s Berlínskou a Vídeňskou filharmonií. Mezi jeho další působiště patřil London Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Mahler Chamber Orchestra a od roku 2005 i Staatskapelle Berlin. V popředí jeho dirigentského zájmu stáli zejména ti autoři, kteří tvořili základy hudby dvacátého století: Claude Debussy, Gustav Mahler, Arnold Schönberg, Igor Stravinskij, Alban Berg, Anton Webern, Béla Bartók a Olivier Messiaen. Respekt si získal také skvělými interpretacemi děl skladatelů klasicismu a romantismu, zejména pak nastudováním oper Richarda Wagnera. Dirigentské činnosti, která obnáší stovky nahrávek a koncertů, se Pierre Boulez věnoval vždy se záviděníhodnou vitalitou – byl například prvním dirigentem v historii, který dokázal provést Stravinského Svěcení jara zpaměti – a to ve svých osmdesáti letech! Boulezovo dirigování je charakteristické precizností a velikým respektem k partituře, zároveň je však projevem skladatele, který vyhledává v díle jiných z vlastního hlediska zajímavé a mnohdy objevné momenty.
S Boulezovou dirigentskou činností je ovšem úzce spojena i činnost organizační: v roce 1976 založil Ensemble Intercontemporain, který se 5 stal vzorem pro další soubory tohoto druhu a vybudoval v Paříži Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique (IRCAM), který byl otevřen v roce 1977 a představuje jedno z nejdůležitějších světových hudebních center vůbec.
Jako dirigent a organizátor se Pierre Boulez vždy zasazoval o díla jiných. Vlastní díla a postoje pak ozřejmoval ve svých spisech. Mladistvý zápal šel někdy ruku v ruce s formulováním výbušných polemických textů, většina se jich však zabývá otázkami kompoziční techniky a současné hudební estetiky. Dnes patří tyto texty k základním dokumentům soudobého skladatelského myšlení.
Pierre Boulez je univerzální hudební osobností, jaká má v dějinách jen stěží obdoby – nejen vůdčí skladatelský zjev, ale také interpret prvého řádu, vynikající teoretik a hudební spisovatel, význačný organizátor a propagátor soudobé hudby, zároveň i obdivovaný pedagog. Ze své generace, která byla velmi silná a po druhé světové válce rozvinula koncepci „Nové hudby“ do nevídané šíře, zůstává dnes jediný. Jeho jméno je symbolem kultivovaného a široce vzdělaného hudebníka, který dokázal prosadit nové myšlenky a uskutečnit je.
Z našeho pohledu si neobyčejně ceníme pozornosti, kterou věnoval dílu Leoše Janáčka, jehož jméno naše vysoká škola nese: bylo to zvláště triumfální vídeňské uvedení opery Z mrtvého domu, které zároveň znamenalo poslední operní provedení pod Boulezovou taktovkou. Samotný fakt, že Boulez zakončil svoji kariéru operního dirigenta nastudováním tohoto vrcholného dramatického díla 20. století, má snad v sobě trochu symboliky a je poctou pro samotného Janáčka. Janáčkovu dílu se však věnuje i nadále a k dalším nezapomenutelným počinům patřilo provedení Sinfonietty v New Yorku (2007) a Glagolské mše v Londýně (2008). Proto také u příležitosti slavnostního zahájení mezinárodního kolokvia „Leoš Janáček – culture européenne et création“, které se uskutečnilo v Paříži v dubnu 2008, převzal Pierre Boulez pamětní medaili Leoše Janáčka za šíření Janáčkova díla ve světě. Dalo by se říci, že teprve trvalým zařazením Janáčkových skladeb do repertoáru Pierra Bouleze došlo k faktickému uznání Janáčka ve světovém hudebním kontextu.
Důkazem toho, do jaké míry byl donedávna Janáček často zkresleným způsobem definován na poli hudební historie, je příklad popisovaný Mila6 nem Kunderou v jeho knize „Můj Janáček“, kde nás spisovatel seznamuje s téměř šokujícím textem uvedeným pod heslem Janáček v nejrozšířenějším a zároveň nejserióznějším francouzském naučném slovníku Larousse. Slovník Janáčka charakterizuje víceméně podřadným, z našeho pohledu až nepochopitelným způsobem – zestručnělou formou si dovolím slovník citovat: „Skladatel se oddával systematickému sběru lidových písní, jejichž míza živila nadále veškeré jeho dílo i jeho politické myšlení, jeho dílo je svou podstatou nacionální a etnické, jeho opery jsou prodchnuty socialistickou ideologií (?!), používá tradičních forem, otvírá nové obzory neobvyklými melodiemi, charakteristickými rytmy a barevnou instrumentací.“ Tato značně primitivní a v mnohém zavádějící charakteristika Janáčkovy osobnosti jistě nemůže nijak přispět k jeho světovému věhlasu a čtenáři bez znalosti věci může vkořenit řadu nesmyslných předsudků. Protikladem tohoto zkresleného uvažování je právě přístup Pierra Bouleze, který došel k poznání Janáčkova díla ryze vlastní cestou a dokázal v dobách, kdy zvláště ve Francii nebyl skladatel téměř vůbec znám, zařazovat jeho skladby v kontextu děl nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Později dokonce prosadil dramaturgii sestavenou výhradně z Janáčkových skladeb, jež byla uplatněna např. na již citovaném koncertě v londýnské Royal Albert Hall, kde Boulez tematicky propojil tři vrcholná skladatelova díla: Sinfoniettu, Capriccio a Glagolskou mši.
Vážení přítomní, naše dnešní shromáždění se koná na takříkajíc posvátné půdě brněnského Besedního domu, který byl svědkem řady premiér Janáčkových skladeb, jakož i dirigentského a organizačního působení skladatele, svědkem celoživotního Janáčkova zápasu o uznání svého díla. Je proto symbolické, že udělení titulu Doctor honoris causa Pierru Boulezovi probíhá právě ve zdech prodchnutých bohatou hudební historií, kde genius loci na nás dýchá z každého zákoutí tohoto domu. V této souvislosti nás rovněž napadají mnohé osobnostní paralely mezi Janáčkem a Boulezem – oba celý svůj život zaujímali novátorské a nekonvenční postoje, oba svou tvorbou významně a zcela originálně obohatili pokladnici hudby 20. století.
Závěrem mi dovolte, abych Pierru Boulezovi popřál jménem nás všech v tomto sále i jménem široké kulturní veřejnosti pevné zdraví, do dalších let hodně síly a tvůrčí energie, radosti a naplnění z aktivního hudebního 7 života. Rovněž mi dovolte, abych ukončil svou dnešní řeč větou, na které se snad všichni shodneme: Jsme šťastni, že Janáček našel v Boulezovi svého dirigentského génia, jsme šťastni, že Boulez objevil pro sebe našeho Janáčka.