Laudationes prof. Jindřich Petráš a prof. Barbara M. Willi, Ph.D.
Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,
je pro mě ctí a potěšením, že mohu na tomto slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU přednést jménem Hudební fakulty návrh na udělení čestného doktorátu dirigentovi Siru Simonu Rattlovi.
Simon Rattle je v mých očích nejen dirigentem, ale také osobnost vyzařující neobyčejnou vřelost, kterému věřím jeho nasazení pro humanitní principy. V době, kdy působil v Berlínské filharmonii, jsem mohla pozorovat, jak se tento orchestr plný svérázných sólistů pod jeho charizmatickým vedením transformoval do tělesa, které dokáže přijmout ducha svobody a pospolitosti. Simon Rattle je skutečný idealista v nejlepším slova smyslu. Je to člověk, kterému věřím jeho životní postoj a hodnoty, které reprezentuje a které skutečně sám žije. K představení jeho profesní dráhy užívám opět slov profesora Jindřicha Petráše z jeho původního laudatia:
„Simon Denis Rattle se narodil v Liverpoolu 19. ledna 1955. Studovat na Královské hudební akademii v Londýně začal, když mu bylo šestnáct let, a o tři roky později vyhrál první cenu v mezinárodní dirigentské soutěži Johna Playera a stal se dirigentským asistentem u symfonického orchestru v Bournemouthu. Postupně na sebe upozorňoval znamenitými výkony natolik zřetelně, že v pětadvaceti letech získal místo šéfdirigenta a uměleckého ředitele City of Birmingham Symphony Orchestra, jejž z regionálního orchestru povýšil na světoznámé těleso. Podotkněme, že pro toto své těleso dokázal prosadit i nový koncertní (a samozřejmě i nahrávací) sál, který je dodnes jedním z nejlepších na světě.
Na počátku devadesátých let započala jeho spolupráce s Berlínskými filharmoniky a s orchestry v Bostonu a Los Angeles a v roce 1994 se mu dostalo mimořádného ocenění v podobě udělení titulu Sir. O dva roky později, v roce 1996, vystoupil s Vídeňskými filharmoniky na salcburském festivalu, kde převzal Shakespearovu cenu za vynikající příspěvky pro umění v rámci evropského kulturního dědictví. Jeho věhlas stále stoupal, což vedlo k tomu, že byl v roce 1999 zvolen uměleckým ředitelem Berlínských filharmoniků. Jako jejich hlavní dirigent působil v letech 2002–2018 a už dnes můžeme říci, že jeho stopa v jejich historii je nesmírně hluboká.
Vedle toho samozřejmě dirigoval i další významná orchestrální tělesa: například v roce 2002 uskutečnil s Vídeňskou filharmonií nahrávku všech Beethovenových symfonií. Jakkoliv se Sir Simon Rattle nevymezuje vůči žádnému období, zdá se, že je mu nejbližší hudba přelomu 19. a 20. století: symfonie Gustava Mahlera a orchestrální skladby Clauda Debussyho a Igora Stravinského patří k jeho vrcholným dirigentským počinům.
O to více nás může těšit zájem Sira Simona Rattla o českou hudbu a jmenovitě o dílo Leoše Janáčka. Už v roce 1977 debutoval na operním festivalu v Glyndenbourne s Janáčkovou operou Příhody lišky Bystroušky a při svém debutu v Anglické národní opeře roku 1985 si zvolil opět Janáčka, tentokráte Káťu Kabanovou. A do třetice debutoval s Janáčkem v jednom z nejvýznamnějších operních domů Covent Garden v roce 1990 opět s Příhodami lišky Bystroušky, které pak i natočil. A samozřejmě ani Její pastorkyňa nezůstala bez povšimnutí, uvedl ji roku 1998 v pařížském divadle Châtelet a o rok později koncertně s Filadelfským orchestrem.
A co říci o jeho Sinfoniettě a Glagolské mši? Jsou dostupné na YouTube, každému jejich poslech doporučuji a konstatuji, že tak strhující dojem dokázali vytvořit jen nemnozí z velkých dirigentů, vesměs mistři janáčkovské interpretace.“
Dámy a pánové, je potěšující, že proslulý dirigent světového významu chová ve svém srdci tak velkou lásku pro českou kulturu – a pro jednu výjimečnou ženu z Moravy. Návrh udělení čestného doktorátu je poklonou před způsobem, jakým Sir Simon Rattle reprezentuje uměleckou naději ve světě a jakým způsobem dokáže být lidský v oboru, který lidskosti ne vždy přeje. Domnívám se, že jeho charisma a přístup je inspirující nejen pro hudební veřejnost, ale také pro naše akademické prostředí. Mám radost z této nové vazby přes čestný doktorát a přeji nám všem obohacující setkání teď i v budoucnu.
prof. Barbara Maria Willi, Ph.D.
děkanka Hudební fakulty JAMU
Sir Simon Rattle, děkovná řeč při příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovou akademií múzických umění, dne 18. ledna 2022 v Brně
Když pomyslím, že Janáček byl mou vášní od samotného dětství, pak mne skutečnost, že mě vyznamená vysoká umělecká škola nesoucí jeho jméno, hluboce dojímá.
Když jsem vyrůstal v Liverpoolu, možností uslyšet tuto mimořádnou hudbu naživo bylo velmi málo…
Protože se mi však podařilo skutečně velmi důmyslně ušetřit své kapesné, mohl jsem si díky tomu dovolit kupovat nahrávky od společnosti Supraphon. Mnoho jiných značek bylo zcela mimo moje možnosti. Časem se staly nahrávky Glagolské mše pod taktovkou Karla Ančerla anebo Sinfonietty pod vedením sira Charlese Mackerrase díky častému přehrávání téměř neposlouchatelnými.
Traduje se, že sir Charles měl Sinfoniettu nahrávat až o půlnoci, aby se na ni mohli sejít jen ti nejlepší trumpetisté z celého Londýna.
V paměti mám také velmi živou vzpomínku, jak poslouchám Glagolskou mši, která se line z tranzistorového rádia v kuchyni mých rodičů, a jak zažívám naprosto niterné vzrušení z živého vysílání, které mi přivodilo naprosto fantaskní představu, že jednoho dne budu moci dirigovat tento kus já sám.
Legrační…….
Když jsem ve věku šestnácti let přijel do Londýna, mohl jsem konečně zažít živá představení v Anglické národní opeře. Tu nejcennější zkušenost jsem však získal naprosto nečekaně jako student Královské akademie hudby.
Operní oddělení tehdy uvádělo inscenaci Příběhů lišky Bystroušky pod taktovkou Steuarta Bedforda, když mi bylo svěřeno dirigování sboru zpívajícího mimo pódium a part čelesty.
První den, kdy jsme byli všichni namačkáni v malinkém orchestřišti, byl pro nás všechny nezapomenutelným okamžikem.
Neměl jsem ponětí, že se opera dokáže projevit tak napřímo, tak „divadelně“. A také jsem netušil, že by mě jakákoli hudba dokázala tak rychle a bez výjimky rozplakat.
Byla to právě tato zkušenost, která mne přesvědčila, abych se stal operním dirigentem a aby mne těchto několik operních pokladů provázelo celou mou profesionální kariérou.
Opera přijala do své náruče i mnohé z členů mé rodiny. Před 30 lety můj tehdy šestiletý syn Saša, nyní profesionální klarinetista, se mnou debutoval v opeře Příběhy lišky Bystroušky v Covent Garden, kde zpíval roli nejmladšího liščete. Svým přátelům tehdy řekl, že opera pojednává o malé lištičce, které zastřelili maminku, což je nepochybně součást samotné zápletky. A o dvacet sedm let později můj nejstarší český syn, mohu-li jej tak nazývat, Jonáš, zpíval v našem berlínském nastudování uličníka Frantíka, který trápil lišku. Je to, zdá se, dojímavý až svíravý příklad Janáčkovy filozofie, kterou spatřujeme v jeho operním díle, že totiž my sami jsme všichni hluboce zakořeněni ve světě, ve kterém se vše navrací.
Jak jsem mohl jako teenager, který prozkoumával tuto hudbu, jenom tušit, že se jednou ožením s dívkou z Brna, která bydlela hned za rohem od Janáčkova domu a která mě bude brát na procházky do Bystrouščina lesa? Nebo jak jsem mohl ve svých dvaceti letech předvídat, že budu mít tu výsadu dirigovat teprve třetí provedení opery Osud na světě a že budeme moci zažívat nezapomenutelné objevování tohoto vzácného pokladu – v podstatě neznámého mistrovského díla.
Mezi mnoha lidmi, kteří mi pomohli, čestné místo náleží siru Charlesi Mackerrasovi, jednomu z nejšlechetnějších velkých dirigentů. Vždy, když jsem měl poprvé dirigovat jakoukoli skladbu, mi ochotně poskytl, co on sám nazýval „lekcí v autoškole“. To znamenalo, že mi věnoval celý den svého života a veškerý čas, v němž jsme se věnovali i těm nejdrobnějším detailům a hledali a nalézali nejrůznější cesty k jejich řešení.
Jazyk, který Janáček ve svých dílech používal, zdaleka nepatří k nejzjevnějším…
Člověk se musí pokusit vstoupit do jeho neobvyklé mysli a pokusit se odhalit, co přesně mohl zamýšlet. Je to proces, který si vyžaduje silnou míru představivosti a ochoty vytvářet z prózy notového zápisu poezii.
A byl to Charles, kdo mě učil nepřepracovávat nikdy původní orchestrace, ale naopak, najít odvahu a pomoci vyniknout nejdůležitějším orchestrálním motivům, aniž bych se je pokoušel zkrotit do jiného – jemnějšího, stylu.
Jak mě varoval, proplout touto krajinou je celoživotním dílem; a musím přiznat, že vydat se na tuto objevnou cestu patřilo k jedněm z nejhlubších radostí mého hudebního života.
Co je tedy to, co tolik přitahuje cizince do jedinečného světa české hudby?
Je to ta jedinečná barva a sentiment, které jsem dokázal okamžitě rozpoznat, přestože jsem jako malé dítě pod dohledem svého otce devastoval při hře na klavír Slovanské tance. Nebo dokonce i jako teenager, který měl tehdy na klavír cvičit mnohem usilovněji. Ono společné vyjádření radosti a melancholie, které je tak zřejmé v Dvořákově hudbě, může do hudby zamilovaný outsider, jako jsem já, vnímat téměř jako národní rys.
Pokud bych to měl vyjádřit německy, musel bych použít nějakou složeninu, třeba jako Schadenfreude (škodolibost), které v sobě slučuje souhru protikladů.
Příběh, který stojí za Dvořákovou Serenádou d moll, jednoho z mých nejoblíbenějších děl, je hluboce dojemný a jednoznačně tento jev dokresluje.
Po tragické smrti jednoho ze svých dětí upadl Dvořák do hluboké deprese, která způsobila, že poprvé v životě nebyl schopen komponovat.
V této pohnuté době mu muselo pozvání do Vídně, kde měl být na základě Brahmsova doporučení oceněn, připadat jako dar z nebes, když odhlédneme i od samotné finanční pomoci, kterou ta cena představovala.
Během svého pobytu ve Vídni, navštívil Dvořák představení Mozartovy
Serenády B dur pro dechové nástroje KV361(zvané též Gran Partita), představující nejvýznamnější dílo pro dechové nástroje, které bylo doposud napsáno a které se v té době hrálo velmi zřídka.
Serenáda byla prvním dokladem Mozartovy zázračné hudební zralosti, kterou zkomponoval krátce poté, co byl svědkem bolestivé smrti své matky.
Toto dílo představovalo pro Dvořáka takový silný podnět, že se navrátil ke svému komponování a vytvořil vlastní serenádu pro podobné složení orchestru, která jako by překypovala životem.
Bez znalostí okolností, za kterých Serenáda vznikla, by nás mohlo napadnout, že je ztělesněním neohraničené radosti.
Ale ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že se toto dílo zrodilo z hlubokého zármutku, začneme jasněji chápat jeho temnější tóny a můžeme spatřit zjevnou moc hudby jako zázračného prostředku uzdravení.
Tato emoční dualita se zdá být podle mne klíčem k mnoha dílům české hudby. Pokud bych ji chtěl popsat co možná nejvýstižněji, použil bych výrazu melancholická radost.
Tak často jsem viděl, jak lidé v této zemi čelí nepříznivému osudu pomocí černého humoru, který se zdá být jistou ohromující podobou odvahy.
Ještě jako mladý hudebník jsem strávil mnoho šťastných hodin pozorováním zkoušek Rafaela Kubelíka, jednoho z mých stálých oblíbených hrdinů.
Do své partitury Dvořákovy 8. symfonie jsem si zapsal jednu z jeho vět, když mluvil k Londýnskému symfonickému orchestru: „Dámy a pánové, možná tomu neporozumíte. V mé zemi trubky nepovolávají lidi k boji, ale volají je k tanci. Ano, je tam prostě jiný pocit!“
A jak tu stojím, coby částečně naturalizovaný Čech s příšernými jazykovými dovednostmi, jsem ohromen, že se mé jméno má připojit k tolika obrovským osobnostem. Z celého srdce vám za to děkuji. A dovolil bych si použít Kubelíkovu větu: „Ano, je to prostě jiný pocit!“