Jiří Suchý

Datum promoce 23.5.2002

Přednáška Jiřího Suchého  

Jiří Suchý
Obrana humorem

Na naší planetě žije nesčíslné množství obyvatel – jen lidí je tu pět miliard! A každý z těch pěti miliard si myslí, že být člověkem je jakási výsada, která ho povyšuje nad ty ostatní obyvatele planety, jako jsou hroši, jepice, kočky, vrabci … – nebudu tady všechny vyjmenovávat. Snad je to opravdu výsada. Teolozi mluví o nesmrtelné duši, kterou je obdařena jedině bytost lidská, a pokud mají pravdu, je to skutečně pádný argument pro tvrzení o nadřazenosti člověka nad jinými bytostmi.

I já věřím, že člověku náleží na tomto světě mnoho výsad, které však ne vždy jsou zasloužené. Co se duše týká, myslím, spolu s teology, že ji mám. Občas se mi ozve a její jméno je svědomí. Jindy se ozve a nazývám ji citem. Když se mi povede písnička, říkám jí talent. Zkrátka projevuje se mi nejrůznějším způsobem a to mi stvrzuje její existenci.

Znám však ještě jeden atribut lidské duše – něco, co je ostatním živočichům odepřeno. Je to smích. Chechot racka chechtavého se má ke skutečnému smíchu asi jako volání křepelky „pět peněz“ k finanční transakci. Smích člověka je sice taky jen zvuk, ale je, na rozdíl od racka, podmíněn nějakým žertem. Racka anekdotou nerozchechtáš! Podle Konrada Lorenze některá zvířata smysl pro humor mají, jde však o to, co si pod pojmem humor představujeme my a co ona. (Ta zvířata.)

Budu vycházet z vlastní zkušenosti, ne snad proto, že bych se považoval za osobu tak směrodatnou, ale proto, že tuto zkušenost mám nejlíp zmapovanou. Od dětských let jsem měl sklony ke smíchu. Říká se takovým lidem „smíšek“. Nejsem natolik vzdělán, abych mohl rozhodnout, jestli to byl dar, nebo úchylka, mohlo to být obojí zároveň: obdařen touto úchylkou putoval jsem životem s evidentně větší lehkostí než zachmuřenci. Smál jsem se rád, aniž bych tomu přikládal nějakou váhu, ale později mně došlo, že se mi na základě téhle vlastnosti utvořil životní názor, který jsem si pak začal pěstovat zcela vědomě a programově. A tak jsem dospěl k závěrům, se kterými bych rád seznámil ty, kteří jsou ochotni mi dopřát sluchu.

Genese smíchu nám není známa. Zjistit, kdo se první na světě zasmál, by bylo jistě zajímavé, a ještě zajímavější by bylo zjistit čemu. Víme jen, že potřeba smíchu se u člověka projevila v dávné minulosti a trvá dodnes. A teK si položme otázku: Potřebuje skutečně člověk smích k životu? Je to schopnost zbytná, nebo nezbytná? Když jsem byl mlád, dopouštěl jsem se, spolu se svým kolegou Jiřím Šlitrem, jednoho omylu: co se smíchu týkalo, byli jsme fundamentalisté a osoby, které se nedovedly upřímně zasmát, jsme považovali za poněkud méněcenné. Dnes už znám celou řadu vážných lidí, které jsem neviděl se smát, a přesto o jejich duševních kvalitách nelze pochybovat. I když – kdo ví, jak tomu opravdu je: o generálu Laudonovi se říkalo, že se ve společnosti nikdy nesmál, ale jeho blízkým neušlo, že když byl sám, občas se hlasitě rozesmál. Ale i kdyby se nerozesmál, o jeho vojevůdcovských kvalitách by nemohlo být pochyb.

Mohli bychom tedy dojít k závěru, že schopnost smát se je něco navíc, že je to jakási příjemná zbytečnost. Bylo by tomu tak, kdyby neexistovaly okolnosti, za kterých tato schopnost nabývá nesmírného významu. Shrnu je tedy v úvaze, kterou jsem nazval

obrana humorem .

Mám totiž za to, že humor pomáhal významnou měrou našemu národu přežít onu chronickou nepřízeň osudu. A možná, že právě té nepřízni vděčíme za dar humoru, který se našemu národu nedá upřít. V Semaforu, ve hře Mé srdce je Zimmer frei, stěžuje si německý turista, že jeho spoluobčanům smysl pro humor chybí. A já mu odpovídám: Oni ho asi nemají zapotřebí. Je to bonmot, kterému se lidé občas zasmějí, ale já ho myslím naprosto vážně.

Ohlédněme se do časů, kdy národ český měl na kahánku, ale náhle začínal zvedat hlavu. Tehdy, v dobách rakousko-uherských, začíná humor fungovat jako zbraň. Není to zpočátku výzbroj příliš početná, ale je tu jeden kanon značného kalibru: Karel Havlíček Borovský.

Pokavad se z Čechů
kacířství nesmeklo,
měli v Čechách nebe
a po smrti peklo.
Co nám, Ferdinande,
Pán Bůh poslal tebe,
máme v Čechách peklo
a po smrti nebe.

To je jeden z mnoha epigramů, kterými Havlíček urážel vrchnost a rozesmával ty, kteří by si sami něco takového napsat netroufli, ale kterým Havlíček mluvil z duše.

Ale byl tu další muž, kterému posloužilo Rakousko-Uhersko jako zdroj legrace: Jaroslav Hašek. Zatímco Karla Havlíčka Borovského považujeme za hrdinu a vzdáváme čest jeho mravním kvalitám, s Haškem je to problematičtější. Brojil proti monarchii po hospodách, a ne vždy ve střízlivém stavu. A přece to byl génius. Stvořil postavu Josefa Švejka, mazaného vychytralce, který v historii českého boje proti utlačovatelům používal metody bohudík i bohužel blízké české mentalitě. My, kteří jsme prožili několik žánrů útisku, víme, že náš člověk, když už mu nic jiného nezbývá, brání se tím, že začne nepřítele znevažovat. A právě Josef Švejk se stal symbolem českého přístupu k nevlídné skutečnosti.

Ano, dalším hrdinou protirakouského vzdoru byl Čech, který byl vymyšlený. Ta postava vznikla někdy po roce 1910 – na papíře. Ale v osobě Jaroslava Haška žila už mnohem déle. Dovolte mi uvést příklad:

V restauraci – kde jinde – se jednou vedla debata o tom, zda noční vrátný v hostinci U Valšů je, či není konfident. A Jaroslav Hašek se zavázal, že to zjistí. Ruská vojska tou dobou zahájila u Haliče ofenzívu a pražská veřejnost to komentovala fámou, že v Náchodě už je slyšet ruštinu. A tehdy se Jaroslav Hašek ubytoval v onom hostinci U Valšů a zapsal se do knihy jako kupec, v Kijevě narozený a přicházející z Moskvy. Ještě té noci si pro něho přišla policie, takže jak se to má s vrátným, bylo jasné. Při výslechu zdůvodnil Hašek svůj čin způsobem na výsost švejkovským: „Chtěl jsem se přesvědčit, zda evidence cizích příslušníků v době válečné je řádně prováděna.“ Strávil za tenhle svůj žertík pak pět dnů ve vězení.

Kdo jiný mohl vytvořit tu tragikomickou postavu Josefa Švejka, malého českého člověka, který předstírá totální prostoduchost, lže, chytračí, markýruje loajalitu a je mu tak nějak všechno jedno. S takovouto morální výzbrojí se Švejk utkává s gigantickou rakouskou vojenskou mašinérií, bojuje o přežití a nakonec svůj boj vyhrává. Neberu si zde za úkol rozhodnout, zda česká národní povaha nese jisté rysy švejkovství – o tom se vedou spory dodnes – ale faktem je, že ta po staletí nás postihující nepřízeň osudu náš národ neudolala. Lužičtí Srbové nemají Švejka – a kde
dneska jsou!

Jaroslav Hašek byl mistrem ve znevažování. I našemu lidu se znevažování dařilo. Vzpomeňme na tu známou příhodu – císař František Josef na právě otevřeném pražském mostě. Fotografii této události zveřejnil český časopis s podtitulkem Procházka na mostě a od těch dob se začalo Františku Josefovi říkat Franta Procházka a ta historka je připomínána dodnes jako doklad českého lidového humoru. To je ten Švejk v nás. V dobách útlaku je švejkovina užitečná – pomáhá přežít. V dobách svobody je to však poněkud katastrofa. Daň, kterou národ platí Josefu Švejkovi za to přežití.

Když mělo Rakousko na kahánku a humoristický časopis žertoval: Jak ti je, Rakousko?!!! a ozvěna odpovídala: Ouzko, ouzko…, dopomáhal k jeho zániku dokonce i jeden bývalý Rakušan. Ve Vídni patřil do řady komických postav, jako byl Larifari, Stabrl, Lipprl… Byl to Kasprl, z něhož se stal v Plzni Revoluční Kašpárek, který se činil pod vedením loutkáře Josefa Skupy:

Do Čecháčků Vídeň tluče
jako bednář na obruče,
diví se furt, co to je,
že nechcem dát pokoje…

…zpíval Kašpárek v loutkovém divadle Feriálních osad. A pak tu byl taky Karel Hašler, vlastenec, který při bourání Rakousko-Uherska neváhal občas použít i humor. Všechny tyhle směšné záležitosti se šířily rychleji než ty vážné a národ se smál a bylo mu to ku prospěchu. Dočkal se 28. října, přežil.

Ale za chvilku tu byla jiná hrozba. Adolf Hitler a jeho fanatici. Československo bylo ohroženo a schylovalo se k válce. Denně nové neutěšené zprávy jitřily vědomí lidí, armáda se chystala splnit své poslání a na jevišti Osvobozeného divadla dva klauni obraceli tu zoufalou situaci ve smích.

Když začínáš, no tak tu máš
Byl jsi velkej, já měl kuráž
A jakej byl Goliáš…

… zpívá v jejich jazzovém songu malý David ze Samuelovy knihy Starého zákona. O něco později už zněla tahle jejich písnička z Hlasu Ameriky, jenomže s jiným textem:

Munice ani ručnice
Nesmí vyjet ze stanice
Zastavte železnice!

Voskovec a Werich byli další bojovníci, jejichž zbraní byl humor. Na nápisy, umístěné na lokomotivách: Räder müssen rollen für den Sieg reagovali písní Zastavte železnice. Podařilo se jim včas zmizet do Spojených států a odtamtud pokračovat v tom, co doma začali. Jejich předválečné písničky však tady zůstaly a celou válku posilovaly ty, kteří jim tleskali v divadle. Lidé si je zpívali, zněly z gramofonových desek a taky, jak už bylo řečeno, z Hlasu Ameriky.

Náš lid však byl v humoru samozásobitelem, a to je nejdůležitější. Za války se vynořilo neskutečné množství anekdot, které šly od ucha k uchu. Kdo je vymyslel, to se neví.

– Po velké námořní bitvě v Baltu, kde německé loďstvo utrpělo značné ztráty, se potkají dva žraloci. Ten jeden zvedl ploutev a zařval: Heil! Druhý na to: Co blbneš? – No přece, povídá ten první, čí maso žereš, toho píseň zpívej.

Byla to veliká rozkoš, vysmívat se ve stínu hákového kříže těm, co ho vyvěsili. Anekdoty měly veliký podíl na tom, že národ nezmalomyslněl. A byl tady ještě jeden zvláštní fenomén: určitá část výstřednější mládeže začala provozovat velmi absurdní skutky a své počínání nazvala slovem recese. Byla to tak trochu ozvěna
dadaismu z první světové války, která dávala na chvíli zapomenout na válku stávající. Psaní nesmyslných povídek, návštěvy hradů v historických kostýmech, odhalování pamětní desky člověku, který nikdy nežil, to šokovalo veřejnost a recisistům skýtalo potěšení, kterého v těch dobách nebylo nazbyt.

Válka skončila, nastala svoboda, ale ta netrvala dlouho. Josif Vissarionovič Stalin si byl vědom toho, že komunistický blok bez Československa by nebyl kompletní, a co následovalo, je dostatečně známo. A nastala opět zlatá doba pro anekdoty, na které byla ministerstvem vnitra vypsána soutěž o zlatou mříž, jak se tehdy říkalo. Leč anonymní autoři anekdot si to rozdali i se všemocnou policií, která si tehdy dala laskavější jméno Bezpečnost. Těch anekdot na esenbáky vzniklo tolik, že snad každý den byla vhozena na trh jedna nová. Tato inflace dokázala udělat z obávané policie prosUáčky, chodící po pražských ulicích ve třech: jeden, který umí číst, druhý, který dovede psát, a třetí, analfabet, který ty dva intelektuály hlídá. Jejich poměrně vysoké příjmy zdůvodňoval náš lid tím, že berou zvláštní příplatek – „výsměšné“.

Nábor nových příslušníků byl popisován takto: Adept je postaven před zeK, v níž jsou dva otvory – jeden kulatý, druhý čtverhranný. Adept dostane do rukou dva předměty, kouli a krychli. Jeho úkolem je dostat tyto dva předměty na druhou stranu zdi. Podle toho, jak to provede, je pak zařazen buK mezi chytré, nebo mezi silné.

Lidé si opisují Černé barony, chodí se dívat na Horníčka a Wericha, dokud tomu druhému není zakázána činnost, koluje řada průpovídek o tom, že je patero nepřátel socialismu: jaro, léto, podzim, zima a kulaci. Karel Marx se omlouvá: Proletáři všech zemí, promiňte. A nakonec je mezi nejúspěšnější baviče zařazen sám generální tajemník strany, jehož legendární projev koluje po republice v chatrných, tajně pořízených nahrávkách. Respekt je pryč a národ se baví.

Nechci však přeskočit jeden důležitý okamžik v životě národa, kdy humor se dostal do přímé konfrontace s tanky, s bojovou technikou. Kdybych vás dosud nepřesvědčil o síle humoru a o jeho významu pro přežití národa, 21. srpen 1968 snad bude tím nejsilnějším argumentem, jaký tu předložím.

Po Československu bloudí kolony obrněnců. Bloudí, protože lidé vyměnili označení ulic a nádražní tabule a mapy přestaly tím pádem fungovat. Padají první mrtví, ale na zdech se objevují tisíce nápisů a letáků a národ se zajíká smíchem. S něčím takovým se snad ještě žádná armáda nikdy nesetkala. Nikdo do ní nestřílí, všichni se jí smějou. Československo prožilo zase jeden ze svých velkých okamžiků, které se v naší historii občas přihodí, aby, žel, záhy zase odezněly. Nepřipomíná to Švejka a jeho způsob boje s rakousko-uherskou brannou mocí?

Ale jak to bývá, vojenská mašinérie kombinovaná zradou našich tehdejších politických představitelů nakonec zvítězila a humor se přesunul do ilegality a tam bujel s nebývalou silou. Anonymní tvůrci anekdot to měli o to snazší, že objekty jejich výpadů byly už samy od sebe směšné:

– Víte, jaký je nejlepší dvousložkový lak? Bi – lak.
Ten ne a ne odprejsknout.

Tak reagovala česká veřejnost na nepopulárního Vasila Bilaka. Dalších dvacet let si národ přiživoval naději na svobodu humorem, až se ve zdraví dočkal. Přišel listopad 1989. A opět nádherné nápisy:

– Paní učitelko, už nebudete muset lhát.

– Svatá Anežko, chraň nás před Českým svazem žen!

– Rčení > lže, jako když tiskne < parafrázoval známý autor jako > televize lže, jako když Rudé právo tiskne <.

Tentokrát však prohrála strana bez humoru. V oněch zjitřených dobách se noviny hemžily nejrůznějšími nápady a náměty, kudy bychom se měli ubírat dál. A nechyběl v nich humor. Vzpomínám si, jak kdosi brojil proti vinohradské televizní věži, hyzdící panorama Prahy, a jiný zase proti právě budovanému smíchovskému tunelu, který považoval za zbytečný. A tu se objevil třetí názor. Názor nádherně český: aby ta televizní věž byla podříznuta a nacpána do toho tunelu.

Co říci závěrem? I dnes se objevují politické anekdoty. Ztratily však to zvláštní kouzlo zakázaného ovoce a působí poněkud rozpačitě. Vznik dobré politické anekdoty jako by byl podmíněn útlakem. Ostatně v padesátých létech chrlil satirický týdeník Dikobraz stovky politických vtipů proti Konrádu Adenauerovi, prezidentu Eisenhowerovi, proti kapitalistickému imperialismu, proti americkému brouku mandelince bramborové, proti kulakům a fabrikantům…, ale byly to vtipy, kterým se snad nemohli smát ani jejich autoři. Politický vtip za honorář a na objednávku zkrátka nefunguje. Jen jednou měl Dikobraz nebývalý úspěch. To když karikaturista Malák udělal na titulní stranu celkem bezzubý vtip, ale pozornějšímu čtenáři neušlo, že všechny figury – a že jich tam bylo – mají hlavy, silně připomínající členy tehdejší vlády. Zvláště Zdeněk Nejedlý s dřevěnou nohou a flašinetem se setkal s velikým ohlasem. Číslo bylo ihned rozebráno, což dokazovalo, jak rychle se taková věc roznese. A také, jak je důležité, aby vtip vznikl v rozporu s přáním mocných. Takový vtip pak plní svůj účel a to, co nazývám obrana humorem, dochází naplnění.

Končím vzpomínkou na Jana Masaryka, politika, jemuž právě nádherný smysl pro humor vynesl postavení, jaké žádný jiný politik neměl: milovali ho lidé nejrůznějšího smýšlení a nejrůznější politické příslušnosti. Jan Masaryk jednou řekl: Jsem šUasten, když se lidé smějí. A dodal: My jsme nejlepší, když je nám nejhůř.

V Semaforu dnes zpíváme písničku, která by v této souvislosti stála za připomenutí:

Když doba zlá nás tupou šavlí protne
Jak na povel se přestaneme prát
Nastane klid a národ tiše zkrotne
A my jen žasnem co se může stát
Máme se rádi – pijem z jedný flašky
Náhle i láska se k nám dostaví
A pak nám dojde že je konec frašky
Idylka končí klackem do hlavy
Nám totiž vždycky odjakživa svědčí
Když do nás hrom a bída zabuší
A proto dík za každý nebezpečí
Který nám lásku vrací do duší…

Přeju vám, sobě, nám všem, abychom se nemuseli humorem bránit, ale abychom si ho mohli pěstovat jen tak, pro potěšení.

Laudatio pronesené prof. Ivem Osolsobě  

ŽASNUTÍ V POKOŘE NAD NĚKOLIKA VĚTAMI JIŘÍHO SUCHÉHO

Pronášet laudatio není právě nejvděčnější úkol, a nezdar tandemu Beethoven – Schiller, kteří se opovážili zanotovat laudatio na samu radost, jiskru bohů, docílili však čehosi poněkud pontifikálně pochmurného spíše než dionýzsky či apollinsky radostného, budiž nám výstrahou. Chystáme se totiž právě zapět ódu, ano, ódu na radost, radost z hudby a radost z divadla, víc, radost z dělání, ba objevování těchto a dalších věcí, nakažlivou radost, která už trvá .. – až se to z pověrčivosti bojíme počítat! -, radost, kterou nám štědře prostředkuje Jiří Suchý.

Začněme však pro jistotu něčím vážnějším, citátem jednoho z velikánů. POZNÁNÍ UMĚLECKÉ NEJVYŠŠÍ JEST POZNÁNÍ LIDSKÉ, praví jedna z přímo konstitučních pravd vdechnutých do samých základů této školy. Vdechl ji sem, snad přímo do kamenů její ústřední, nejstarší budovy, budovy, jejíž atmosféru kdysi sám dýchal, muž, jehož socha dnes zdobí právě toto náměstí. Tehdy ještě mladý gymnazista, ale už vášnivý, při tom však analytický čtenář, čtenář Musseta, Byrona, ale také Máchy, brzy však i Dostojevského, Platona, Huma, Comta a dalších, a ovšem také Goethova Fausta – Faust ani Urfaust Suchého nebyly tehdy ještě dostatečně k dispozici -, dospěl k této pravdě v jednomm ze svých rovněž ještě mladých děl, v eseji O STUDIU DĚL BÁSNICKÝCH. Tento esej, a brzy po něm i další autorova, teď už knižní programová studie, KONKRÉTNÁ LOGIKA, zaměřená tentokrát na poznání čistě vědecké, předurčily tak mnohé z toho, k čemu příští uměny i vědy teprve dozrávaly.

Vilém Mathesius, zakladatel slavného Kroužku, který se se o toto dozrávání v dalších letech, řekně rovnou v letech dozrávání, vrchovatě přičinil, požadoval pak, zcela v duchu tohoto programu, aby se na dílo každého takového skutečného objevitele či tvůrce, právě tak vzácného v umění jako ve vědách, totiž na jeho zápas o poznání ZÍRALO S ÚCTOU, PODIVEM a NAPĚTÍM.. Bylo nač zírat, i v tom našem případě, ba právě v něm, protože přesně takový zápas, nejen o poznání, ale o samo právo na takové poznání, svobodné i v nesvobodných časech, vedl Jiří Suchý. Byl to zápas vpravdě hodný jeho legendárního patrona, svatého Jiří, zápas se stohlavou saní, duel vedený přitom s cyranovskou lehkostí, samozřejmostí a elegancí, vytrvale a neúnavně. Dobře pamětliv moudrého naučení druhých dvou svých velkých patronů, Jiřího a Jana, sice méně legendárních, zato bližších našim časům, naučení NEDEJME SE OTRÁVIT, – to naučení vyslechl, když tuhle dvojici, dosud nerozdvojenou, poprvé a naposledy jako divák viděl -, rozhodl se, že se jím bude za všech okolností řídit. Pokaždé, když měl vztek víc než trošku a už už by byl nejradši se vším praštil, pomyslel na ty, kterým by právě svou kapitulací dopřál jen další triumf a jimž by tím pádem udělal náramnou radost . Ne, o rozdávání téhle radosti a těmhhle lidem, Jiří Suchý nikdy nestál. Tím, naopak, udělal další velkou radost nám, kteří jsme jeho zápas tu zpovzdálí, tu z větší blízkosti S ÚCTOU, PODIVEM A NAPĚTÍM sledovali, a vyjádřením naší radosti – a naší velké úcty, pravda, poněkud neobratným, jak už naše vyjádření přečasto bývají, je naše dnešní slavnost.

Jestliže nám kdysi Jiří a Jan, a ovšem i Jaroslav, Jaroslav Ježek, svými písničkami a svými pětiminutovkami na Hlasu Ameriky pomáhali cosi přežít, pak nám Suchý, Suchý a Šlitr, Suchý a Havlík, a znovu Suchý a Molavcová a všichni ti ostatní, pomáhali přežít to, co přišlo potom. Znamenalo to sice žít někdy i potmě nebo v chladu, s dobrými kamarády se to však dalo – ne vždycky bez úhony – přece jen vydržet, a právě Jiří Suchý nám pomáhal už tím svým výběrem všechny ony dobré kamarády zcela mimo kánon doporučovaných známostí vyhledávat a ještě s nimi kontaktovat davy dalších. I v tom bylo a zůstává divadelní poslání Jiřího Suchého.

Jiří Suchý se už dávno dostal do čítanek, ba i do školních osnov a – málo naplat – do povinné školní četby. S tím údělem se už musí, vlastně už dokázal smířit. Naštěstí v tom není sám, předešli ho už dávno Karel Hynek a koneckonců i jeho spoluautor Karel Jaromír, a nezapomeňme i Jan a Jiří. Aspoň ho tedy dnes nemusíme žádnému dítku školou povinnému nijak moc představovat, zvláště pak na této škole ne. Vždyť už v méně svobodných časech vznikaly o něm i kandidátské práce, a dnes, kdy se práce přesně onoho druhu nepíšou, práce doktorské. Buď jak buď, všechny ty práce, dřív jako dnes, vrcholily vždy, když se šlo k jádru věci, citací nějakého autorefexivního výroku – co výroku, dokonale výstižné a přesvědčivé analytické pasáže – z díla Jiřího Suchého samého. A vždy byly takové pasáže přesnější a při vší stručnosti a vtipu hlubší, než lopotné a složité vývody teoretiků. „Já se v tom doslova babrám a dalo by se říct, že jsem přes svou vlastní literaturu vědec“, podotkl k tomu sám Jiří Suchý. Zcela však zamlčel, že jeho vysoce odborná kompetence se zdaleka neomezuje jen na jeho vlastní dílo jako téma, které je mu už z čistě technických důvodů nejbližší. I tam, kde psal či píše o druhých věcech či lidech a nejen v těch případech, kde zcela nedostižně charakterizuje své nejblížší spolupracovníky, i tam, kde zabrousil do vzdálenější historie, a samozřejmě do teorie, například když v památných gramotingltanglech pátral po předcích českého muzikálu, dokázal s nenápadnou samozřejmostí několika málo slovy povědět mnohé. Teoretik znaku, by si měl dobře zapsat a pohotově nalistovat jeho definice symbolu. A autor knihy Divadlo, které mluví, zpívá a tančí by se měl pod tíhou důkazů veřejně přiznat, že tento titul zcela bezostyšně půjčil, přesněji řečeno ukradl, z jakéhosi dávného programu jedné z ranných her Jiřího Suchého, a že pro něho ten název, víc, ten přesný termín, když ho tam četl, byl prostě zjevením.

Jste příliš au courant, než abych Vám musel připomínat, že moderní filosofie, ruku v ruce s obecným jazykozpytem, zkoumá atd., atd., napsal kdysi Roman Jakobson Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi, a podobný dopis bychom jim mohli adresovat i dnes, a když už ne jim, tak jejich pokračovateli, Jiřímu Suchému. Vždyť zamýšlel-li se Roman Jakobson, jako lingvista a polyglot, nad střídáním a přepínáním kódů, praktikoval, a nejen praktikoval, ale i teoreticky zdůvodňoval Jiří Suchý týž v podstatě bilingvální princip přechodu ze subkódu do jiného subkódu tam kde uvažoval o svém prokládání úzkostlivě spisovného, kultivovaného ba sem tam i jemně archaického výraziva hovorovou, snad i vulgární pointou či nářeční koncovkou, rýmem, atd. atd., příkladů by se dalo vypočíst nespočet. Počkat: vypočíst nespočet, to jaksi nehraje. Buď jak buď, usvědčoval-li kdysi Karel Čapek ve svém Zatykači Vítězslava Nezvala, totiž Roberta Davida, jeho vlastní jedinečnou schopností houpat se v koruně řeči jako šťastná opice, vždy jistá, že se některou ze svých končetin chopí v přeletu té pravé haluze, pak Jiří Suchý přivedl tuto opičí bravuru k beztížné viruozitě. Houpá se nejen v koruně řeči, ale v koruně celé galaxie, celého vesmíru příběhů: zkondenzovány do singularity jediného slova, vybuchují potenciálním nekonečnem velkých třesků. Divíme se potom, že v encyklopedistovi Jiřím Suchém – byl jím dávno předtím, než se mohlo vůbec pomyslat na vydávání jeho Encyklopedie – najdeme málem slovníková hesla nejen versologická, poetologická, uměnovědná, teatrologická, ale i kosmologická, ba málem theologická, naštěstí psaná v nevážném modu, jinak by mohla být prohlášena málem za kacířská. Co jiného jsou jeho chestertonovské výlety do ortho-, hetero- i para-doxie, do málem thómistického rozjímání o hlavních hříších, do angelologie, tedy nauky o andělích, i angelmatiky, tedy nauky o poslech a poselstvích, včetně mystických poštovních doručovatelů se známkou přilepenou na čele, i do diabolické démonologie v již citovaném Doktoru Johannu Faustovi, Praha II, Karlovo náměstí 4O, a v jeho vskutku ďábelsky pojatém Mefistovi!

Asi před deseti lety vyšla kniha, jejíž podtitul je lépe neuvádět, čistě jen z obav, abychom svrchní tóny svého chvalozpěvu přece jen nepřepískli. Tu knihu napsal Howard Gardner, profesor kognitivní psychologie, psychologie poznání, na Harvardově univerzitě, a podrobil v ní anatomii – a zčásti i vivisekci – dost nahodilý výběr „exemplárních tvůrců“ vědeckých i uměleckých. Výběr zahrnoval Sigismunda Freuda, Alberta Einsteina, Pabla Picassa, Igora Stravinského, T.S. Eliota, Marthu Grahamovou – a jednoho dalšího tvořivého ducha mimo tyto kategorie, i když v kategorii doufejme nejdůležitější – Mahatmu Gandhího. Pochopitelně, že autor, uzoučce omezen svým harvardským rozhledem, a koneckonců i svou jazykovou nedostatečností, Jiřího Suchého mezi své anatomické preparáty nezařadil. Rozhodně by se nebyl mýlil, kdyby tak byl učinil. Všechny ty rysy „exemplárních tvůrců“, které tu profesor Gardner vypočítává, se totiž skvěle rýmují s naším laudatio. Spokojme se však s jedním jediným, charakteristickým bez jediné výjimky pro všecky, s rysem, kterému profesor Gardner říká childlike vision, schopnost vidět skutečnost očima dítěte. „Exemplární tvůrci“ totiž, všichni do jednoho, čerpají inspiraci ze své schopnosti vidět svůj obor – doslova, i když otrocky citováno – s intelektuální nevinností, tedy řekněme s intelektuální nezatížeností. Sám Einstein, abychom volili případ intelektuálního tvůrce nejtěžšího kalibru, objevil svou teorii relativity jen díky tomu, že si dokázal přímo dětinsky naivně pohrát s dvěma pojmy dosud považovanými za nejstrašlivější intelektuální zaklínadla vůbec, pojmy prostoru a času.

Už dávno víme, že ono dětské, naivní vidění je přímo definiční vlastností poezie. POEZIE JE NAPŘÍKLAD VŠECHNO, ČEMU SE SMĚJÍ DĚTI, definuje poezii Jiří Suchý. Právě tak už dávno víme, že naivní poezie je poezie vyšší, než poezie reflexivní. Že i naivní poezie může být při vší naivitě reflexivní,
a reflexivní vší svou reflexi, ba právě jí a v ní, zlatě naivní, to nám objevil až Jiří Suchý. A to, že ono naivní, umíněně poetické dětské vidění je samým základem všech objevů, to si potvrzujeme neustále.

Je takřka rouhavé připomínat právě na této škole, že podobně jako Einstein zrelativizoval kdysi pojmy prostoru a času, zrelativizoval i Jiří Suchý – na samém začátku své divadelní, co divadelní: herecké dráhy další mocné zaklínadlo, ba přímo statický kalkul, na kterém do té doby spočíval skálopevný základ divadelního školství, sám pojem profesionality. Se svou odzbrojující, dětskou upřímností přiznávající se k vlastnímu umění i neumění – a v tom je kořen všeho – přinutil všechny praktiky i teoretiky promyslet znova a hlouběji samy fundamenty jejich, svého, našeho oboru. Nepouštějme se už do žádných sofismat a pošlyšme jen myšlenku Jiřího Suchého samého, když se k téže věci nejnověji vrátil při letošním převzetí zvláštní ceny Thalie:

Už to s tím naším divadlem je asi dost špatné, když došlo i na mne. Jako herec jsem schopen zahrát jedině tak sám sebe. Do světa divadla jsem nastoupil vlastmě jako absolutní diletant a veškerá moje zásluha spočívala asi v tom, co šlo mimo mě. Dělal jsem pouze to, co mě těšilo, co mě bavilo, aniž bych s čímkoli kalkuloval. Asi jsem ale přece jen do divadelního dění u nás vnesl nějakej novej tón, protože jinak by se o Semaforu tolik nemluvilo a nepsalo. To jsem se ale dověděl až později, z hodnocení teoretiků – sám jsem o to (o ten nový tón) neusiloval. Byla řada divadelníků, kteří přicházeli s nějakou novou koncepcí – já jenom chtěl být komikem, dělal jsem to, jak nejlíp jsem uměl a zřejmě bezděčně jsem něco nového nakous.

Buď jak buď – POZNÁNÍ UMĚLECKÉ NEJVYŠŠÍ JEST POZNÁNÍ LIDSKÉ, zvláště pak, je-li i toto poznání poznáním samého poznání, a navíc, šíří-li radost, zázračnou radost z poznání. Což je případ, pokud jste to snad sami neuhodli, právě Jiřího Suchého.