Ludvík Kundera

Laudatio přednesené 22. 1. 1997 u příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně děkanem Divadelní fakulty doc. PhDr. Václav Cejpkem

Ludvík Kundera se narodil v Brně 22. března 1920. Jeho strýcem byl klavírista a hudební pedagog Ludvík Kundera, první rektor Janáčkovy akademie; spisovatel Milan Kundera je jeho bratrancem. Po studiích na gymnáziu v Praze a v Litoměřicích (maturita 1938) začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde navštěvoval přednášky a semináře v oboru bohemistiky a germanistiky, mj. u Jana Mukařovského, Vojtěcha Jiráta a Václava Černého. V r. 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření českých vysokých škol pracoval příležitostně v nejrůznějších profesích – učil se drogistou a materialistou, byl kresličem, korespondentem, účetním… V r. 1943 byl „totálně nasazen“ na práci v Německu, odkud se po desíti měsících ze zdravotních důvodů vrátil. Do konce války pak žil v Brně, sabotoval nařízenou pracovní povinnost a žil de facto ve stavu jakési „poloilegality“.

Po osvobození pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě; studia ukončil v r. 1946. Pod vlivem Františka Halase se rozhodl věnovat se nadále spisovatelské, editorské a redaktorské činnosti. V letech 1946 – 1949 působil mj. jako tajemník redakce brněnské revue Blok, redigoval mladoboleslavskou edici Pochod (1946-1949). Po likvidaci Bloku se stal redaktorem kulturní rubriky deníku Rovnost (1950-1952), od r. 1953 pracoval v redakci nově založeného kulturního měsíčníku Host do domu.

Po odchodu z Hosta do domu v r. 1955 nastoupil dráhu nezávislého svobodného umělce; věnoval se vlastní literární práci, editorské činnosti, překládal. V roce 1968 nastoupil po odchodu Bořivoje Srby z funkce dramaturga činohry Státního divadla v Brně na jeho místo, když předtím už od počátku šedesátých let úzce spolupracoval s novým vedením brněnské činohry (Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Evžen Sokolovský). V této době vydával také svůj vlastní divadelní časopis Meandr. R. 1970 však opět odchází – na protest proti výpovědi, kterou ředitel divadla dal šéfovi činohry Miloši Hynštovi. V letech normalizace se pak už trvale živil jako spisovatel „na volné noze“. Protože byl po značnou dobu normalizačního období proskribován a jeho jméno se nesmělo objevit, mnohé z jeho prací a aktivit v této době kryli svými jmény jeho přátelé, kteří publikovat mohli. V r. 1976 trvale přesídlil do svého „venkovského asylu“ v Kunštátu na Moravě, kde žije dodnes, zachovávaje přitom své pravidelné čtvrtky, kdy zajíždí do Brna.

Literární počátky Kunderovy spisovatelské činnosti jsou spjaty s poetismem a surrealismem, jak o tom svědčí první publikované básnické pokusy z let 1936 – 1939. Po válce je Kundera spoluzakladatelem surrealistické skupiny Ra (oficiálně r. 1947). Jeho tendence k surrealismu se pak projevuje i v jeho samostatných básnických sbírkách: Živly v nás (1946), Laviny (1946), Klínopisný lampář (1948), Záznamy a promluvy (1961), Letní kniha přání a stížností (1962), Tolik cejchů (1966), Fragment (1967), Hruden (1985). Dále vydal tři knihy próz: Konstantina (1946), Napospas aneb Přísloví pro kočku (1947), Odjezd (1967) a knihu esejistických črt Německé portréty (1956). Vedle knižních publikací zveřejňoval své práce časopisecky, v drobných bibliofilských tiscích a v padesátých a sedmdesátých letech také poloilegálně v různých sbornících či ilegálně v samizdatových edicích.

Ludvík Kundera je autorem šesti divadelních her – Totální kuropění (premiéra1961), Nežert (tiskem 1963, premiéra v r. 1962 zakázána, nová premiéra 1967), Korzár (premiéra 1963), Zvědavost (premiéra 1966), Labyrint světa a lusthauz srdce (napsáno 1967-1970, premiéra 1983), realizovaného operního libreta Chameleón aneb Josef Fouché (hudba Miloš Štědroň, premiéra 1984) i baletního libreta Balet Makábr (premiéra 1986). Z televizní torby je třeba připomenout díla Vrtkavý král (1975), Královské řádění (1975), Signál (1980), Karel Hynek Mácha (1983), Radosti života (1984). Z jeho deseti rozhlasových her bylo realizováno pouze pět, mj. Večer všech dnů (1966), Naprosto lhostejné (1967), Vojvodovy narozeniny (1968) či Malé smutné štronzo.

Od r. 1989, když padla bariéra cenzurního zákazu, vydal Kundera sedm knih básní (Ptaní, Malé radosti, Ztráty a nálezy, Napříč Fantomazií, Pády, Spád věcí a jiné básně, Sny též), dva svazky svých Spisů (Bez názvu, Úhledná džungle), svazek memoárů (Řečiště) a rozhovorů (Zlomky L. K.).

V r. 1998 byla Janáčkovou akademií múzických umění vydána Kunderova monografie Brecht, která představuje ojedinělý editorský počin – Kundera v ní podává svou analýzu všech Brechtových her a shromáždil zde také jedinečnou fotodokumentaci českých a slovenských brechtovských inscenací.

Kunderova tvorba byla hojně publikována také v zahraničí. Různá jeho díla byla přeložena do němčiny, francouzštiny, angličtiny, holandštiny, dánštiny, norštiny, švédštiny, maďarštiny, bulharštiny, srbochorvatštiny aj.

Významnou kapitolou Kunderova uměleckého usilování je bohatě členitá překladatelská aktivita, jež umožnila českému prostředí poznání děl řady výrazných osobností evropské kultury. Jde především o překlady z němčiny, jichž v knižní podobě vydal v poválečném období více než čtyřicet. Mezi jinými překládal např. Hanse Arpa, Johanna R. Bechera, Bertolta Brechta, Paula Celana, Heinricha Heineho, Christiana Morgensterna, Georga Trakla, Heinricha Bölla, Hannse Cibulku, Franze Fühmanna, Ludwiga Renna, Rainera Mariu Rilkeho, Annu Seghersovou, Ferdinanda Brucknera, Friedricha Schillera, Petera Weisse. Zvláště obsáhlá je bibliografie jeho brechtovských překladů. Přeložil a vydal osm set Brechtových básní, mj. v knihách Sto básní (1959), Výhradně proto (1962), Domácí postila (1963), Kalendářové historky (1965), Zloděj třešní (1967), Songy, chóry, básně (1978) a ve Spisech B. Brechta, devatenáct jeho her (ve spolupráci s Rudolfem Vápeníkem), mj. Baal, Svatá Johanka z jatek, Kulatolebí a špičatolebí, Zadržitelný vzestup Artura Uie, Život Eduarda II. Anglického, Antigona, Coriolanus, Vzestup a pád města Mahagony, Obchod s chlebem (všechny vyšly ve Spisech B. Brechta, sv. I – V).

Kundera překládá rovněž z francouzštiny (Guillaume Apollinaire, Robert Desnos, Paul Eluard, René Char aj.), ruštiny (Eduard Bagrickij), bulharštiny (Geo Milev, Nikola Jonkov Vapcarov) a srbštiny (Steva Raičkovič). Je také autorem překladů českých literárních děl do němčiny, vydal takto např. českou poezii XX. stol. (Die Glasträne, 1964, 1966), Františka Halase (Der Hahn verseucht die Finsternis, 1970), Františka Hrubína (Romnaze für ein Fliegerhorn, 1978), českou lyriku jedenácti století (Die Sonnenuhr, 1987, spolu s jinými překladateli) aj.

Rozsáhlá je rovněž Kunderova teoretická tvorba, zaměřující se nejen k problematice literatury, ale i k problematice divadla, výtvarného umění a kultury vůbec. Významná je v této oblasti např. studie o německém expresionismu, která provází Kunderovy překlady německých expresionistů v knize Haló, je tady vichr, vichřice (1969). Časopisecky či knižně vydal Kundera velkou řadu studií o české, německé, francouzské a bulharské literatuře, obsáhle se zabýval tvorbou Františka Halase a Bertolta Brechta, pozornost věnoval řadě českých výtvarníků.

Značně rozlehlé aktivity Ludvíka Kundera doplňuje jeho přednášková činnost na vysokých školách, mj. na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a Filozofické fakultě Univerzity Palackého.

Ludvík Kundera je korespondujícím členem Bavorské akademie krásných umění a členem Svobodné akademie umění v Lipsku. V r. 1990 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity, je nositelem rakouské státní ceny pro překladatele za r. 1992 a české státní ceny za překladatelské dílo za r. 1996.

Aktivity Ludvíka Kundery jsou udivující svým objemem a rozsahem i svou značnou pestrostí. Sahají od vlastní literární činnosti v nejrůznějších druzích a žánrech přes překlady, adaptace, dramatizace, úpravy, edice řady různých autorů a publikací, přednáškovou činnost, teoretické úvahy o literatuře, divadle a umění, historické studie atd. atp. až po vlastní výtvarné práce. Těžko říci, která z těchto jeho aktivit je dominantní či která je úspěšnější. Domnívám se, že tajemství této vyvážené harmonie četných témat a zájmových okruhů spočívá v Kunderově schopnosti přibližovat se s jakýmsi až renesančním gustem rozličným oblastem umění i přemýšlení o něm a činit tak s opravdovým a spontánním zájmem o všechno, čím se zabývá. Je radostí pouštět se s ním do hovorů o věcech, které jsou ve spektru jeho zájmu –Ludvík Kundera dokáže vždy nabídnout osobitý názor, který bývá věcný a střízlivý, ale také zaujatě podmanivý a ovšem často signovaný sympatickým smyslem pro nadhled a humor (nic na světě přece není tak důležité, aby bylo třeba brát to vážně!).

Pro všechny tyto uvedené důvody a pro ještě mnohé další je dnes Ludvíku Kunderovi udělován titul doctor honoris causa Janáčkovy akademie múzických umění v oboru dramatické umění. To, co Ludvík Kundera vytvořil, je v našem divadle i v teatrologii setrvale a platně přítomno – plyne z toho užitek, přímo či nepřímo, všem, kdo se divadlem u nás jakkoli zabývají, neboť Ludvík Kundera kromě konkrétních svých děl pomáhal svým myšlením a jednáním vytvářet duchovní prostor našeho divadla. Jeho dílo by bylo stejně platné i bez titulatury, kterou ho zamýšlíme obmyslit. Lidské počínání však tíhne k vytváření řádu a hierarchie hodnot; je to jedna z přirozených vlastností člověka, která mu pomáhá budovat strukturu a v někdy nekonečné a nepřehledné spleti jevů a informací vytvářet opěrné body duchové povahy. Zařazením Ludvíka Kundery mezi čestné doktory Janáčkovy akademie chceme i z těchto
důvodů vytknout aktivity Ludvíka Kundery mezi veličiny podstatné, jichž si vážíme pro jejich trvalý přínos v oboru, jímž se zabýváme a jehož výuce se na Divadelní fakultě věnujeme. A pokud platí, že titul čestný doktor má poctít konkrétní osobnost a být výrazem zúročení vykonané práce v oblasti vědy, výzkumu, umění a pedagogické práce, pak samozřejmě také platí, že váha této osobnosti zvětšuje duchovní potenciál fakulty i akademie; každá taková osobnost jako by se svým významem vpisovala do erbu školy a stávala se jakýmsi vnitřním patronem všeho usilování celé akademické obce.

Dovolte, abych své laudatio uzavřel citací autora, jemuž Ludvík Kundera věnoval hodně ze svého tvůrčího usilování – Bertolta Brechta a jedné z jeho nejkratších historek o panu Keunerovi:

„Muž, se kterým se pan Keuner už dlouho neviděl, uvítal ho slovy:
»Vůbec jste se nezměnil.«
»Och!« řekl pan Keuner a zesinal.“

Dynamičnost, neustálý pohyb, skutečnost proměňující se ve své přebohaté mnohosti před očima – to jsou podstatné znaky tvůrčí osobnosti Ludvíka Kundery.