Magdalena Kožená

Laudationes prof. Jindřich Petráš a prof. Barbara M. Willi, Ph.D.

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,

vážení členové Umělecké rady JAMU,

vážení čestní doktorandi,

vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,

nacházíme se ve slavnostním momentu udělení čestného doktorátu pěvkyni, které si osobně vážím nejen z hlediska její neobyčejně významné kariéry, ale také z hlediska její lidskosti, její schopnosti skloubit světovou profesní dráhu s rolí matky a její společenské angažovanosti, která se manifestovala v její roli patronky českých základních uměleckých škol a která se dnes prohlubuje jejím laskavým přijetím čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění.

Dnes máme tu čest oslavit čestný doktorát hned dvou výjimečných umělců. Jelikož jsme se mezi původním a dnešním termínem vystřídali s panem profesorem Jindřichem Petrášem ve funkci děkanství, tak jsme nyní v mimořádné a luxusní situaci, že dva děkani budou představovat zcela symetricky dva doktorandy.

Je mně ctí, že mohu na tomto slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU přednést jménem Hudební fakulty návrh na udělení čestného doktorátu Magdaleně Kožené a chtěla bych v následujícím představení její profesní cesty citovat laudatio prof. Jindřicha Petráše:

„Magdalena Kožená je brněnská rodačka a s Brnem byly spjaty i její začátky: nejprve na ZUŠ Vranovská v Husovicích v klavírní třídě Jarmily Martínkové a ve sboru Kantiléna pod vedením Ivana Sedláčka, poté na brněnské konzervatoři v pěvecké třídě Něvy Megové. Ve studiu zpěvu pak pokračovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě Evy Blahové. Její profesionální začátky vedly opět do Brna, kde vystoupila mimo jiné jako Mozartova Dorabella (Così fan tutte) v Janáčkově divadle nebo jako Čipera v Divadle Husa na provázku při premiérovém provedení týmové kompozice autorů Medek–Piňos–Štědroň Anály avantgardy dokořán.

Svoji kariéru odstartovala v roce 1995 absolutním vítězstvím v mezinárodní Mozartově soutěži v rakouském Salcburku a další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat: Magdalena Kožená se záhy vypracovala mezi všeobecně respektované světové mezzosopranistky. Těžiště jejího uměleckého zájmu zdaleka netkví pouze v posluchačsky oblíbené hudbě baroka a klasicismu; její repertoár je úctyhodně široký a nechybějí v něm ani četné operní role či koncertní skladby zkomponované soudobými autory přímo pro ni. Její osobitý hlas fascinuje publikum v koncertních sálech doslova po celém světě, je vítaným hostem respektovaných hudebních festivalů a díky výjimečnému jevištnímu projevu je vyhledávána předními operními domy včetně proslulé Metropolitní opery v New Yorku, londýnské Královské opery Covent Garden či operních domů v Paříži, Mnichově, Vídni či v Berlíně.

Za své četné nahrávky pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, EMI Classics, Linn Records či Pentatone získala pěvkyně prakticky všechna nejvýznamnější světová ocenění udělovaná hudebními časopisy v čele s prestižní Gramophone Awards v kategorii Artist of the Year, které získala jako doposud jediná Češka. Swingové album Cole Porter vydala Magdalena Kožená na svém vlastním labelu Brnofon. Díky Kožené dramaturgickému citu, a především díky lásce k hudbě rodné vlasti obsahují mnohá její CD vydaná u nadnárodních společností řadu českých děl doposud mezi širším publikem v zahraničí nepříliš známých. Hned její první deska u Deutsche Grammophon s českým písňovým repertoárem získala v roce 2001 cenu Gramophone Solo Vocal Award.

Jak právě zaznělo, Magdalena Kožená je neúnavnou propagátorkou české hudby a české kultury. Je nositelkou Ceny města Brna, spolu se svým manželem Simonem Rattlem byla patronkou Roku české hudby 2014, založila Nadační fond na podporu českých základních uměleckých škol, stala se patronkou přípravného sboru Kantilény, kterému propůjčila své jméno (Magdalenka), je patronkou hudebního festivalu Concentus Moraviae a v Brně se neustále a viditelně zasazuje o postavení koncertního sálu.“

Magdalena Kožená je ikonou pro celou generaci českých umělců. Je pěvkyní, která ve své interpretaci dokáže skloubit inteligenci s absolutní technickou dokonalostí a emočním prožitkem. Její kariéra je symbolem naděje pro mladou generaci umělců, poněvadž Magdalena Kožená dokazuje, že poctivá a čestná osobnost pocházející z Moravy může dobývat svět.

prof. Barbara Maria Willi, Ph.D.

děkanka Hudební fakulty JAMU

Děkovná řeč Magdaleny Kožené při příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovou akademií múzických umění, dne 18. ledna 2022 v Brně

Vážené dámy a vážení pánové,

připadá mi skoro až neuvěřitelné, že dnes stojím ve slavnostním taláru na pódiu tohoto brněnského kulturního stánku, ve městě, kde jsem strávila velkou část svého dětství na zkouškách brněnského dětského sboru Kantiléna, a kde pro mě ve věku šesti let započala strhující a nikdy nekončící cesta objevování pokladů hudby. Těžiště našeho repertoáru bylo tenkrát ve dvou oblastech: v oblasti renesanční polyfonie, odkud pramení moje láska a zájem o hudbu raně barokní, a v oblasti tvorby současných českých skladatelů. Živě si vzpomínám na svoji první zkoušku v takzvaném „velkém sboru“, kde jsem po dvou letech trénovaní jednoduchých dětských tříhlasů a kánonů ve sborové přípravce byla doslova hozena do vod harmonicky fascinujícího, pro mě však v té době ještě velmi komplikovaného světa Bohuslava Martinů. S odstupem času čím dál tím více obdivuji tehdejší odvahu sbormistra Ivana Sedláčka hudebně vzdělávat mladou generaci na poli převážně české soudobé hudby, jejíž hudební jazyk i textový obsah byl pro tuto věkovou skupinu mnohdy nesmírně náročný. Sedláčkova nadčasová vize a umělecká potřeba představovat právě tento repertoár na mezinárodních festivalech a soutěžích byla pro mě v budoucnosti obrovskou inspirací.

I na základní umělecké škole na Vranovské ulici jsem měla velké štěstí na osvícenou pedagožku Jarmilu Martínkovou, která kladla velký důraz na muzikantkou zvídavost a místo skladby Pro Elišku mi raději dala hrát klavírní skladby Klementa Slavického či Jiřího Matyse. S nástupem na brněnskou konzervatoř jsem bohužel své působení v dětském sboru musela ukončit, dobrodružná jízda na horské dráze skrze nepřeberné množství repertoáru a hudebních stylů ale byla teprve na počátku. Základům sólového zpěvu jsem se učila ve třídě Něvy Megové na lidových písních upravených Janáčkem, Martinů či Vítězslavem Novákem. Láska ke skladbám Antonína Dvořáka, ale také třeba k písním Jana Václava Voříška, Leopolda Koželuha nebo Jaroslava Křičky, se u mě každým dnem prohlubovala. Navíc téměř nebylo večera, kdy bychom se spolužáky neproklouzli na představení v Janáčkově opeře, „na stojáka“ na ten či onen koncert v Besedním domě nebo na představení v Divadle Husa na provázku. Velkým mezníkem pro mě bylo také setkání s loutnistou, tehdy studentem muzikologie, Miloslavem Študentem, se kterým jsme společně založili ansámbl Flores musicae a který mě zasvětil do dobové interpretace nejen italských raně barokních mistrů, ale také například do hudby Jana Jakuba Ryby, Adama Václava Michny z Otradovic nebo Jana Dismase Zelenky. Toto relativně krátké období studia na brněnské konzervatoři považuji za zcela zásadní pro formování své hudební představivosti, intenzivní studium vokální literatury různých stylových období a všeobecné tříbení svého hudebního vkusu. Jistě si tedy umíte představit, nakolik je celá má bytost silně spjata s mým rodným městem a vůbec s hudbou našeho národa. Pravidelné zařazování tohoto repertoáru do svých koncertních programů a uvádění i méně známých českých děl na zahraničních pódiích jsem proto nikdy nebrala pouze jako milou povinnost, nýbrž jako věc zcela přirozenou, nebo lépe řečeno jako naprostou vnitřní potřebu. I po mnoha letech praxe se opakovaně s obrovskou radostí utvrzuji v tom, že naše hudba je publikem po celém světě přijímána s nadšeným ohlasem a že spoustu špičkových muzikantů ji miluje a uvádí. Má spolupráce s Jiřím Bělohlávkem v Kátě Kabanové v Metropolitní opeře, uvedení Dvořákových Biblických písní s mým mužem a Berlínskou filharmonií či koncert a nahrávka Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů v Rudolfinu se Sirem Charlesem Mackerrasem, který se z lásky k české hudbě dokonce naučil skvěle česky a kterému pražské publikum ve stoje tleskalo nejméně deset minut před tím, než se vůbec začalo hrát, nepochybně patří k mým nejcennějším životním zkušenostem a zážitkům. Jako matka tří dětí si stále silněji uvědomuji, jak je v dnešní uspěchané a přetechnizované době zcela zásadní nasměrovat mladou generaci na vlastní cestu k uměleckému sebevyjádření, inspirovat je k vytváření a rozpoznávání krásna a pravých lidských hodnot. Proto jsem se před několika lety rozhodla založit nadaci na podporu ZUŠ, jejímž hlavním posláním je pomáhat získat co nejvíce celospolečenské pozornosti a uznání, které si tento zcela unikátní a nezastupitelný systém moderního uměleckého vzdělaní právem zaslouží. Záleží mi na tom, aby tyto školy i nadále zůstaly maximálně dostupným prostředím a aby přímý kontakt s uměním byl samozřejmou součástí každodenního života většiny dětí a mládeže. Jsem hluboce přesvědčena, že pravě tento mnohdy nedoceněný fenomén má dalekosáhlý dopad na všeobecný rozvoj kulturnosti celého národa.

Čestného titulu, který od Vás dnes dojatě přijímám, si velice vážím.

Děkuji Vám.